Letošní ročník Knižního festivalu v Ostravě nebyl jen o knížkách, na programu byly i panelové diskuze s novináři. O investigativní žurnalistice debatovali Lukáš Valášek (Aktuálně.cz), Markéta Chaloupská (Český rozhlas) a Tomáš Etzler (bývaly reportér České televize, momentálně na volné noze), celou debatou provázel Ondřej Kundra (Respekt). Všichni čtyři mají bohaté zkušenosti z investigativního oddělení, každý z jiné oblasti.
K čemu taková investigativní žurnalistika vlastně je? Kdy naposledy něco způsobila? „Nemám to nastavené tak, že můj článek má něco změnit nebo někoho svrhnout. Chci informovat veřejnost o tom, co se děje. Ukázat pravdu,“ popisuje Valášek. „Souhlasím, našim úkolem je odhalit pravdu, zbytek musí udělat justice,“ doplňuje Etzler. Popsal investigativní žurnalistiku jako nejtěžší a zároveň nejdůležitější formu žurnalistiky, která je občas hodně frustrující.
Ne každý novinář rovnou začíná v investigativním oddělení, jsou ale výjimky. „Já se k tomu dostala omylem. V Aktuálně.cz jsem měla brigádu a tam si mě vytáhla Sabina Slonková (Seznam zprávy, investigativní novinářka, dříve právě Aktuálně.cz) do svého týmu, pak jsem u toho zůstala,“ vzpomíná Chaloupská na své začátky.
Pracovní nasazení
Investigace je mnohem delší proces než zpravodajství. Vyžaduje delší pátrání a shromažďování informací. Na některých kauzách investigativní žurnalisté pracují několik týdnů, jiné trvají třeba i půl roku. Takový novinář pak nemá moc volného času. „Spím hodně, ale nemám moc osobní život. Ve volném čase se rýpu v registru smluv, než abych chodil po horách,“ přiznal Valášek. „Já spím méně a už tři týdny jsem neměla volný víkend,“ popsala Chaloupská své pracovní tempo.
Práce se zdroji
Valášek dělí informace na tři druhy: drby, pravdu, ale bez důkazů a pravdu, která se dá doložit. Nejvíc mu pomáhají veřejné zdroje a pokud za ním někdo přijde se složkou, je opatrný. Zahraniční novináři navíc musí znát zákony země, ve které pracují, aby se nesetkali s problémy. „Našel jsem si případ, který mě zajímal a k tomu jsem se snažil dostat. Obklopil jsem se dobrými lidmi. Česká televize v Číně nikoho nezajímá, takže mi řekli mnohem víc,“ řekl Etzler. I přesto, že nikdy zákon neporušil, tak byl zastrašovaný zadržením.
Článek je věrohodnější, když v něm autor uvede své zdroje, jenže občas je na hraně, jestli je zdroj v bezpečí. „Pokud vím, že pro zdroj není bezpečné zveřejnění, tak ho nepoužiji. Takové případy byly hlavně z válečných zón,“ rozpovídal se Etzler. Celkově novinář v Číně musí víc přemýšlet nad způsoby své práce. „Data jsem uchovával jen offline. Hotové reportáže jsem do Česka posílal přes čínskou televizi, takže o všem věděli, až na pár výjimek,“ dodal.
Rozdíly podle typu média
„Televize má tu výhodu, že když někoho konfrontujete při rozhovoru, tak se často sám odkope. Podle výrazu a způsobu vyjadřování prozradí, že máte pravdu. Nevýhodou je, že ne každý chce mluvit na kameru. Do reportáže v rádiu se nevleze všechno, proto pak píšeme ještě článek na internet, kde je to komplexnější,“ porovnala Chaloupská své zkušenosti s vizuálním, hlasovým a psaným projevem.
Role vlastníka média
Z publika zazněla otázka, jestli zasahují majitelé médií do toho, co bude vycházet. „Myslím, že by v tom neměl být rozdíl, člověk by měl psát důležité věci. Je to o osobní integritě lidí, kteří ty články píšou. V Česku je novinářská komunita malá, takže pokud by se člověk ozval, že ho jeho majitel cenzuruje, tak by to bylo hodně slyšet,“ vyjádřil se Valášek. Celou situaci ohledně vlastnictví médií označil jako ne příliš šťastnou.